Len, já si pamatuju, že jsi o tom psala, žes měla celou (skoro?) střední nerozpoznané deprese. je to pro mne varování a proto se to snažím nepodceňovat. Ono to vůbec není vzácné a většinu dospívajících podrží kamarádi, dobrá parta. Já taky mívala šílené propady a pocity bezmoci, neviděla jsem smysl, proč se rodí děti do takového krutého světa, proč si lidi raději neadoptují ty děti, co už jsou narozené a mají strašné rodiny, nebo žádné rodiny. No ale já měla široký okruh kamarádů, měla jsem svůj život. Moje děti mají pár kamarádek, tato dcera se s nimi vídá strašně málo. Ve škole si našla jednu, taky trochu podivínku, byly spolu i na víkend u nás na chatě. A to prostě nestačí. Navíc se sama považuje za asociála, cokoliv vymyslím, že by jí mohlo bavit a přivést mezi lidi, je prostě zamítnuto.
Ona měla cca v těch 13 zásek, kdy mi napsala ve 3 ráno děsivou sms, že se touží zabít. Doktorka jen řekla, že kdyby se to horšilo, dá mi kontakt na psychoterapeuta. Dcera pak vysvětlila, že to mívá spíš v afektu, když jí naštvou kluci ve třídě. Já jsem jí pak dala do jiné školy, kde měla individuální plán, což bylo fajn, že měla méně migrén, ale zase jsem jí musela pořád stát za zadkem, aby ten plán plnila. I tak jsem s ní šla na psychiatrii, jenže dcera tehdy nebyla schopná pobrat, že v AD nemůže podvádět s braním léků. Pak to vypadalo že po té změně školy je to lepší, tak jsem doufala, že už to bude jen lepší.....
Znovu jsme to probíraly, sebevražedné myšlenky nemá, jen občas prostě v afektu myslí na nějaké to sebepoškození.