Byli jsme se ženou na Albertově, já v prváku matfyzu, ona pomaturitního studia na ekonomce.

Po cestě na Vyšehrad jsme potkali štáb geniálního dokumentaristy Špáty, natáčeli závěr k filmu Největší přání 2 o snech lidí těsně před revolucí. Natáčeli i naše maturity na gymplu, takže mám pětici spolužáků takto zvěčněnou i s jejich názory a problesknu tam i já sám ve 2 záběrech.

Na Vyšehradu nás našla mamka - trochu vtírka do našeho revolučního rande. Šli jsme hodně pozadu, ale nějak jsme se dostali do skupiny, co jim přehradili cestu u botanické zahrady pod Karlákem. Moje MBM byla nervózní, že si musí zavolat domů, kde je, mamka nás provedla uličkami do zad policajtům na malé náměstíčko pod botanickou zahradou. Přímo před našima očima tam drsně z budky vytáhli Johna Boka, disidenta. Nás taky vyhodili a nařïdili odejít na Karlák. Mamka si musela dát kafe a cigárko a jako průvodkyně po Praze měla oblíbenou malinkou nově soukromou kavárnu na Palackého nám. Po zaplacení jsme chtěli průvod dohnat tramvají, ale ve Spálené nás vyhodili ven, že už je Národní přehrazená. Žádné telefonní budky v okolí nefungovaly, tak jsme museli až na Můstek. Když jsme šli kolem Národní, ještě bychom se tam možná dostali. Po návratu už ne, už nás vyhnali i z druhé strany, stáli jsme za kordonem SNB u Albatrosu. Tak jsme Platýzem a policejní Bartolomějskou prošli až do divadelnï a potkávali zálohy. Na Národní u ND jsme viděli už jen zadky transportérů s radlicemi později tlačícími lidi. Věděli jsme, že je to drsné a rozhodli se už vrátit domů tramvajï. Z té jsme viděli slabou rudou polární záři nad Prahou.