Marťasíno, taky to se mnou zacloumalo...mám o rok mladšího a taky prostě trochu dost jiného - citlivého, má takovou svojí logiku a svůj zvláštní pohled na věci, tu popisovanou přecitlivělost na kde co, zájmy trochu někde jinde, než většina jeho vrstevníků...chytrý je taky, ale některé věci ho prostě nebaví a nezajímají, přijdou mu zbytečné...a o něčem zas ví neuvěřitelně moc...
A úplně mě zamrazilo z toho, jak strašně málo o něm ti rodiče věděli (a nejen rodiče), že na to byl vlastně sám, jednomu se nemohl svěřit a sdílet s ním svoje zájmy, protože by ho to nezajímalo a maminka by zas o něj měla strach a nedovolila by mu to...
A jak tam pak byla ta zmínka o tom, že jako malý říkal, proč tady vůbec je a že by radši nebyl...tak jsem si vzpomněla, jak syn někdy kolem 9 let párkrát prohlásil něco dost podobného... My se mu tedy odmalička snažíme maximálně věnovat a vždycky jsme ho podporovali v tom, co ho bavilo, i když to pro nás bylo něco neznámého a třeba nám to úplně nedávalo smysl...Nikdy jsme nic nezlehčovali ani neshazovali, že to bude k ničemu a že by měl dělat něco pořádného apod...jak to tak někdy bývá... Nám to třeba přišlo úplně přirozené, samozřejmé, že ho podpoříme...ale kolik rodičů nad tím mávne rukou, smetou to jako něco, co je zbytečné, neužitečné...a nesnaží se ani pochopit, co na tom to dítě tak zajímá...