Bylo to vždy, spíš to mizí. Lidi se v horách, přírodě - na cestách, výšlapech... prostě zdraví.

Vzpomenutí vodáckého ahoj je případné. Na vodě jsou jako že všichni kamarádi, tak "ahoj", na výšlapech jsou všichni spřízněni vyšlapáváním, tak se zdraví. Turisti se vzájemně zdraví. Obzvlášť v horách.

Popravdě se nezdraví lidi akorát tam, kde je jich tolik, že je to fakt už logisticky neúnosné.

Jinak třeba v té kavárně při vstupu se taky často zdraví - aspoň směrem k obsluze, je-li na dohled od vstupních dveří, a je-li v menší místnosti pár lidí, tak všechny (najednou), atp... i jinde. Na ulici se zdraví taky, i cizí lidi, pokud je to na vsi, menším městě, okrajové čtvrti... jako běžec často zdravím lidi v "cizí" vesnici, protože na mě hledí. Odpovídají, pochopitelně. Děti (a mladí lidé) mě zdraví takto za běhu běžně první, i když je jim jasné, že pouze probíhám, nejsem místní.

Samozřejmě v momentě, kdy se na turistické cestě míjejí proudy lidí jako ve městě už to nedává smysl.

Jsem teď coby host v Janských Lázních, zdravíme se tu hodně. ne na kolonádě, tam je husto, ale prakticky kdekoli jinde - na vedlejších cestách, chodbách, v těch kavárnách, jídelně...