Mám kamarádku, které se dcera vdala na Nový Zéland, a ty byly v kontaktu denně. Stejně tak, jako si denně aspoň volala se starší dcerou žijící tu. Nakonec tedy mladší dcera po letech přitáhla manžela sem, vnouče se narodilo už tu. Předtím létaly sem a tam na střídačku. Nákladné samozřejmě, a s Covidem by to nešlo už vůbec, ale nějak to tehdy dávaly. Silná všednodenní vazba.

My se s dcerou vidíme i slyšíme max. jednou za dva týdny (mezitím někdy nějaká sms, video, odkaz... určitě ne denně), i když do/z práce jezdím prakticky kolem ní, ale rozumíme si perfektně.

Já tedy nesdílím všedně s nikým nic. Nemám takové kamarádky. Moji přátelé (a vlastně i děti) mi stačí jednou za čas, zatím se "nezapomínáme"

Nejvíc "jinak" jsou na tom asi opravdu ta vnoučata, která znají od narození babi/dědu jen přes monitor. To nemůže být na roveň poňuchání a různým spolužitým drobnostem. Moji přátelé to tak mají. Vnuci za mořem. Žádná hitparáda to není, i když vnuci žili asi rok v batolecím-školkovém věku v ČR. Kluci ani neumí česky, takže i když se na střídačku navštěvují a mezitím videochaty, stojí to za starou belu