Mě by zajímalo, jestli osoby, které se skutečně, bez ohledu na senzačnost a módnost, cítí dlouhodobě nevyhraněně (a nejde o teenagery, kteří se hledají), jsou vždy na půli cesty a tedy fakt neví, nebo jestli třeba nejsou vždy trošku víc muž nebo žena.

A zda se snaží se nějak vyhranit, někam v tom svém rozhodování dojít, nebo jestli akceptují, že jsou prostě mezi a tak zůstanou.

Koho si pak hledají za partnera? Kluka nebo holku nebo taky nebi?

A jestli se můžeš "nenajít" třeba ve dvaceti, když do té doby jsi byla holka a vše bylo oukej. Myslím si, že trans lidé cítí nesoulad prostě už od mala.

Má smysl poslechnout si Alžbětko? Zodpoví mi tam některý z těchto dotazů?

A zda vůbec řeší oslovování jako zásadní problém. Protože když uvážím, kolik kontaktů třeba já navazuji, v rámci našeho podnikání (objednávky, obchoďáci, úřady, často pouze telefonicky), neumím si představit každému na potkání vysvětlovat, jak se mnou má hovořit. Když se představím jménem, které zní žensky (-ová nebo bez -ová, ale s typickým ženským jménem), tak druhá strana v telefonu mě bude automaticky oslovovat jako ženu. Když se představím jako René Sádlo, budou asi usuzovat podle výšky/hloubky hlasu nebo podle toho, jak o sobě budu mluvit. Když řeknu "Dobrý den, u telefonu René Sádlo, volám, jestli už máte ty jekly,", druhý to nepozná. Musela bych účelně říct "Volalo jsem už včera a na stránkách jsem nezjistilo, jestli máte jekly..."