Větře, můžeš si myslet, že jsem buldozer a zároveň mít romantickou představu, jak paní vlídně domluvíš, aby dítě nesledovala kamerou. Pěkný příběh do televizního seriálu.

Je to takové hlazení si svého ega, člověk cítí, že by měl něco udělat, takže sám sebe pasuje na kvalifikovaného mediátora a zachrání svět.

Ty víš, co člověk, jemuž vlastní nastavení dovolí sofistikovaně ovládat vlastní dítě (téměř dospělého člověka) udělá?

Jo a polepšení sousedi. Já to neznám z doslechu, ale z vlastního života. Rodina, kde byl dozor OSPODU, řezala kluky jako koně. Byla jsem s nimi na tykačku a velmi, velmi přátelsky jsem jim řekla svůj názor - u vína(a to v situaci, kdy jsme si běžmě v rámci ulice sdělovali názory). Napřed dobrý, dobrý, pak jim to rozleželo, po 14 dnech za mnou přišli s oznámením "ty se nám nebudeš srát do rodiny" a 5 let se mnou nemluvili. Chlapci mezitím skončili jeden na drogách a druhý v krimu. (přes dozor státu)
Druhý méně dramatický příběh obsahuje soustavné hučení do sousedky, ať to dítě netejrá s houslema. Tam nebylo v podstatě co řešit na oficiální úrovni, ale to dítě bylo z těch houslí fakt zoufalé. No nepřestala nikdy, ještě dnes za příznivého počasí lze zaslechnout v ulici Dvořákovu Humoresku ve velmi tristním provedení

Bez ohledu na to, co si o mně myslíš, musím znovu uvést, že tvé řešení je nebezpečné.