Prosím vás o radu, asi jsem udělala chybu, ale nevím, co teď s tím. S pár známýma v práci jsme mluvili o tom, kolik dětí se dnes stává obětí různých pedofilů a násilníků (byla zrovna řeč o tom dokumentu "v Síti") a popravdě mě to dost vyděsilo. Mám dceru (taky 12 let) a úplně mě zamrazilo z představy, že by mohla naletět nějakýmu úchylákovi, ale říkala jsem, že ta moje by to zřejmě neudělala. Ale pak mě ty ostatní začali přesvědčovat, že tím si nemůžu bejt tak jistá, že tyhle lidi takový malý děcko oblbnou a to s nima jde, ani neví jak. Dost to ve mě hlodalo a nakonec jsme se s jedním známým (kterýho dcera nezná) dohodli, že jí musíme vyzkoušet, abych aspoň věděla, na čem jsem.

Prostě si na ní počkal venku a začal dělat, že jí láká do auta a já to celý pozorovala z povzdálí. Chtěla jsem fakt vědět, jestli s ním půjde a kdyby jo, tak bych byla fakt hodně vyděšená a asi bych přemýšlela, jak to řešit dál. Dcera dlouho odolávala, ten kamarád to možná trochu přeháněl, dost na ní tlačil, ale chtěl, aby jsme si opravdu vyzkoušeli, jestli s ním nakonec nepůjde. Dcera byla skvělá, celou dobu ho odmítala s tím, ať jí dá pokoj. Když už to bylo fakt na hraně, tak se nakonec rozběhla pryč. Měla jsem z toho nejdřív radost, že se nedala překecat a dost jsem si oddychla a tak jsem šla hned za dcerou a už z dálky jsem na ní volala, že se už nemusí bát a všechno jsem jí hned řekla...

No.. a pak se to zvrtlo...Dcera se neuvěřitelně rozzuřila a začala na mě křičet: "Tys to na mě narafičila?!" Snažila jsem se jí vysvětlit, že je moje dítě, že se o ní prostě v dnešní době bojím, když je venku tolik úchylů, ale že ona se zachovala správně, ale nebylo to vůbec k ničemu a dcera na mě vyjela že prej: "Tak jestli mě nevěříš, tak já už ti taky nikdy v životě nebudu věřit! A už ti nikdy nebudu říkat co dělám a kam chodím, když mě nevěříš!" A pak šla k sobě a od té doby se mnou nemluví a když se to snažím urovnat, tak je to jenom horší.

A nejhorší na tom jde, že to mělo ještě dohru, když jsem se svěřovala jedné kamarádce a ta mi pořádně vyčinila, že jsem prej fakt blbá, že dceru bezdůvodně děsím k smrti (ale dělala jsem to proto, aby se ji někdy v budoucnu nestalo něco horšího k sakru!) A že dcera už není malý dítě a že jsem jí tím ponížila a urazila a dělala jsem z ní blbečka a že ať se nedivím, když se mi od teď už nebude s ničím svěřovat. Asi jsem udělala blbost, no, ale vždyť jsem k tomu měla důvod. Děti se fakt nechaj snadno napálit a to jsem tak blbá matka jenom proto, že se bojím o svý dítě a že chci zabránit neštěstí? Sakra už! Jsem přece její máma. Jak to teď řešit? Mám vztek sama na sebe.