Zaizo,
není tvou povinností dělat je šťastnými do vyčerpání. Oni se zjevně vůbec nenamáhají dělat šťastnou tebe - takže v tom není rovnováha.
A rozhodně nejsi na světě proto, aby tě manžel obviňoval ze ztráty svých klíčů. A dětem bych nějaké vyskakování si netrpěla už vůbec.
Já si myslím, že je na čase, abys pořádně bouchla a srovnala je do latě. Z mojí zkušenosti, manželé a děti mají skutečně pocit, že je vše OK, protože "se přeci omluvili" - a protože oni "nevidí" a necítí, jak moc ti tohle ubližuje a jak moc tě to drtí. ZNám případ muže, který se děsně divil, když mu přišly rozvodové papíry - on považoval manželčina vyhrožování za LEGRACI. Vůbec nepochopil, že ta žena to myslí vážně a že skutečně mají v manželství problém.

Začni tím, že si budeš "občůrávat svoje rohy" - prostě vymezovat hranice. I v maličkostech. Já jsem třeba zavedla pravidlo, že od ranní kávy vstávám pouze v případě požáru nebo tepenného krvácení. Děti si začaly zvykat, že pět minut před odchodem do školy hledají "červenou bavlnku a pět kaštanů" a že vlastně musí mít vyplněný nějaký formulář (který týden nosily v batohu) atd. - takže jsem zavedla, že školní věci se řeší nejpozději večer, ale ráno školu neřeším a půjdou bez pěti kaštanů a formuláře do školy. Štastnými je to teda fakt v tom okamžiku neučinilo - ale myslím, že to prospělo celé rodině - ráno nebyla dramata s hledáním bavlnky či údajů do formuláře - a děti se naučily, že je třeba mít trochu na paměti, co kdy potřebují do školy a pokud možno formuláře a požadavek na pět kaštanů vybalit hned ten den, kdy to dostanou zadané. A já jsem získala deset minut na ranní kávu, od které nemusím vyskakovat a můžu se trošku duševně připravit na celý den.
Od batolecího dětí měl manžel děti na starosti jedno odpoledne od chvíle, kdy skončil v práci až do večera (včetně večeře, mytí, ukládání atd.) a já chodila cvičit a s holkama na sklenku. Kupodivu to, že jsem je "nečinila imrvére šťastnými" jim prospělo - nakonec si všichni tyhle večery užívali - a já taky.
Dodnes si je musím občas postavit do latě a vymezit, co a jak bude doma fungovat podle toho, jak se mění podmínky a okolí a samoobslužnost dětí v závislosti na věku a čase.

ALe můžou to být i jiné věci - ale jde o to, aby RESPEKTOVALI oni to, že ty jsi taky člověk, který má nějaké své potřeby - a že když ti vyjdou vstříc v něčem, tak budeš pak schopná lépe fungovat (viz. u mě ta ranní káva - já prostě mám pomalý start a nesnáším, když se na mě všichni sesypou se vším jen co rozloupnu oči). U kamarádky to byla "doba hájení" po příchodu z práce. Mít možnost si po příchodu z práce sednout s kávou na deset minut na terasu a PAK teprve řešit to, že Pepíček dostal pětku, Mařenka potřebuje na zítřek červenou bavlnku, že bude potřeba pustit myčku a že protýká záchod a došly granule pro psa.
Jak tu někdo psal, najdi si něco, co "činí šťastnou" tebe - aŤ je to sport, ruční práce, zahrada, zvíře - a co si budeš dělat sama / pro sebe - aby to nabíjelo tebe a ne jen sloužilo rodině. A pokud máš pocit, že od rodiny potřebuješ utéct - udělej to - zamluv si víkend s wellness, jeď na festival s kámoškou, nebo se svými rodiči na chatu (já jezdím na lyže a na turistiku) - klidně i sama. Najdi si prostor, kde nebudeš jen "máma a manželka", ale kde budeš zase Zaiza.