Já ho miluju. On mne taky. Tady je vše Ok. Jen mne to hrozně vyčerpává- aby byli všichni šťastní. Oni potřebuji oddanou manželku a matku typu mé tchýně( úžasná žena, ale vychovaná jinak než já) a já bych nejradši odjela někam daleko aspoň na půl roku( tchýni bych vzala s sebou, aby ji nevysáli taky).
Tchýně by chudák klíče hledala, poslouchala blbý kecy, že je ztratila a pak by si se mnou dala kafe a půl hodiny na něj nadávala. Já odmítám vinu za ztrátu , pomáhám hledat a pak piju kafe s tchýní a nadáváme na něj společně. Ale jednou za čas bouchnu, hádám se
, brečím a mám pocit, že skončil svět .
Prostě nemám pocit rovnováhy. A pořád slyším v duchu matku, že se s těma chlapama moc crcám.