Zaizo, žiju přesně to, ale fakt přesně, co ty, jen spolu nemáme děti (to by mě už šlehlo, kdybych měla děti s jeho geny). Mám 2 dcery z předchozích vztahů, které jsem vychovávala převážně sama a atmosféra u nás je též na vlně, že chlap je něco, bez čeho se dokážeme my ženy obejít(původcem této myšlenky jsem u nás já, nikoliv má matka). A partner si myslí, že muž = vedoucí úloha ve vztahu a domácnosti. Vidí, že on to tak nemá, ale chtěl by to tak a přijde mu to normální, podle mě, se k tomu chce dopracovat.
Právě jsem na vážkách, co s tím vztahem. Myslím, že se vzájemně milujeme, ale společný život(hlavně jeho obrovské ego) nás (hlavně mě) ničí. Jinak si myslím, že má dobré srdce a je obětavý.
Mám před padesátkou a do dalšího vztahu bych se tedy nehrnula, protože dobře vím, že to zvládnu sama. Ale už se mi hůře přiznává, že to bude pěkná dřina(máme dům, hospodářství, velkou zahradu) a odříkání(hypo). Jsem hodně extrovertní typ, bude mi smutno samotné, ale takhle mi přijde, že on mi stále pošlapává mé sebevědomí. Většinou vše podává tak, aby se to v případné diskuzi dalo obrátit jako vtip. Já se sice nedám, ale vysiluje mě to a fakt si nejsem jistá, zda takto chci žít dalších x let. Když dojde na lámání chleba a partner ucítí, že bych taky mohla vztah ukončit, vynaloží obrovské úsilí na to, aby mi vyhověl, vyšel vstříc ve všem, co dlouho nešlo a vše napravil, konec vztahu si nepřeje. Zároveň je hodně nekomunikativní, já jsem pravý opak.