No, z toho se neda nic poznat. Mam sedmnactileteho autistu, ktery by treba nikdy nic ze zeme do pusy nestrcil, nikdy nemel zachvat vzteku, zvlast ne jako male dite, bavilo ho vzdy vsechno. Spatne jedl, to ano, ale hlavne dlouho nekousal a do te doby, co jsem hokrmila lzickou, snedl naprosto vse, od avokada po krevety. Prestal s tim, kdyz se zacal krmit sam. Jako dvoujazycny a z rodiny s pozdnim rozvojem reci u kluku uz po mnoho generaci byl s jazykem pozadu, tomu jsem nevenovala nejdriv moc pozornost, protoze cesky rozumel (muj bratr napriklad nemluvil do tri let mimo zvirecich zvuku a muj tatinek udajne jeste o dost pozdeji). Navic mel paradni ocni kontakt a taky je velmi fyzicky kontaktni, jen se mnou tedy. Celkove se k diagnoze dostal az po dvou letech skoly (nastup skoro nemluvici, umel 10 slov vetsinou v cestine, ve ctyrech letech).

Ja teda neverim na brzke diagnozy, stanoveni miry postizeni ani na ruzne terapie. Dite mi dozravalo ve skocich, jeden den neumel pismenka a druhy den cetl, jeden den nemluvil a druhy znal opravdu extremne slozita slova, jeden den byl komplet v plinkach a dalsi 100% pouzivajici toaletu. Byt to po nejakych hokus pokusech, tak by se to svadelo na jejich uspech, ale ony se ty skoky dely naprosto bez viditelneho duvodu.

Uklidnila bych se a uzivala si ditete, misto krecoviteho pozorovani.