Řeknu mojí zkušenost - taky se mi v tomto věku stýskalo po kamarádech, které jsem v novém bydlišti už neměla. Matka dokonce přišla s tím, že bych si mohla taky takhle s někým dopisovat. Těšila jsem se, jaká to bude zábava, že to bude jako za starých časů, že si budeme psát samý zajímavý věci. Skutečně jsem si začala takhle spát s jednou holkou podobného věku. No a nakonec to dopadlo tak, že jsme doma s rodičema vždycky dvě hodiny smolili co nejlepší odpověď do toho dopisu, aby tam nebyly gramatické chyby, aby to bylo co nejlepší stylisticky, abysme to napsali dost vhodně.... úplně ohrané formální fráze o to, co kdo ten den zrovna dělal, jaké bylo počasí atd. Její rodiče na druhý straně dělali prý úplně to samé Nakonec se z toho stal každotýdenní nudný vopruz a další domácí úkol, kterej se tlačil na sílu a dalo by se to shrnout jako jedno veliké fiasko. Vůbec neříkám, že to tak u někoho jiného dopadne taky, ale tady se prostě vidina nenucené zábavy úplně zvrtla a přišlo mi nemožné něčeho takového dosáhnout "přes rodiče". Potom, když mě bylo asi 16 tak už jsem si s jednou holkou psala sama, to bylo trochu lepší, ale ani tak to za moc nestálo. Tu nenucenost z dětství, kdy jsme si říkaly úplně všechno se prostě už nikdy vyvolat nepodařilo a asi to je tím, že v tomhle věku a po těch dalších životních etapách už to prostě nešlo a tak nějak mi došlo, že usilovat o něco takového přinese vždycky jenom frustraci. A pokud má mýt vztah nějakou spontanaitu, pak asi musí vzniknout jenom dílem náhody Ale samozřejmě to nemusí být váš případ a doufám, že ani nebude.