Já si nemyslím, že by muži byli míň emocionální. Ale myslím si, že dávají emoce míň najevo.

Zažila jsem v životě už dost situací, kdy nějaký muž o něčem rozhodoval a svá rozhodnutí zdůvodňoval čistě ekonomicky, organizačně, právně, třeba ekonomická rozhodnutí ve firmě, propouštění, rozhodnutí v rodině, ale já jsem věděla, že jeden z důvodů nebo třeba ten hlavní, není rozumový, ale citový. Nejčastěji to byla uražená ješitnost, mindrák, snaha se vytáhnout.

Na druhou stranu, ženy dávají své emoce najevo víc a je to pro ně zcela legitimní argument. Třeba při rozhodování do které školy bude chodit je pro ně důležité, že tam dítě bude mít známé ze školky nebo z bydliště. Zatímco otec tohle zpravidla neřeší, pro něj to není žádný důležitý argument.

Znám jen jednu ženu, která se často rozhoduje jen na základě svého citu, ačkoliv z rozumového hlediska jsou její rozhodnutí špatná. Pro ní to je "já ho/jí miluju, je to můj/moje manžel, kamarádka, dítě a to je nejdůležitější". V ostatních případech, kdy jsem měla možnost nahlédnout do toho, jak ženy rozhodovaly a jakými důvody se řídily, tak to byly důvody vždy rozumné. Ale, jak jsem psala, něco z toho, by většina mužů jako rozumný důvod třeba neuznala.