Romano, to je fakt hrozně líto, že se ti tohle stalo. Spousta věcí, které píšeš, nyní dává smysl.
Nečekej na omluvu, to příliš nefunguje (ačkoli já sama taky vlastně čekám na omluvu, taky mám dojem, že mi ji příbuzenstvo dluží). Jak mi opakovali na terapii: můžeme jenom změnit chování ke svému okolí, a ono potom možná změní svoje chování k nám. Ale raději to nečekejme, nechme se případně příjemně překvapit.
Tchýně se mi kdysi telefonicky omluvila. To jsem koukala jako blázen. Stejně jí ale přístup k nám domů zůstal zapovězený, neumím to racionálně vysvětlit, ale prostě je to takhle lepší. Vím to. Jinak jí ale kdykoli pomůžu, když bude v úzkých. Ale budu to dělat hlavně kvůli MM, abych mu ulehčila.
Děti nechtějí vidět dokonalou matku. Dokážou s ní i prožít a sdílet různé zátěžové situace. NEJDE je ochránit od všech špatných věcí, které život přináší. Moc ale dětem pomůže (a obohatí je to), když uvidí, jak se z těch událostí matka "vyškrábala", že to zvládla. To je pro ně mnohem větší poselství, než život bez starostí.
Potřebuješ si popovídat s opravdu dobrým odborníkem. Hledej pomoc, zasloužíš si ji. Nech si pomoct tam, kde to umějí. Potom se uleví i dětem. U soudu spravedlnost spíš nenajdeš, bohužel (právnička kdysi vyprávěla, jak to u soudů chodí).
Je to ohromnej kříž, kterej na tebe byl naložen, ale prý nikdo nedostaneme větší kříž, než takový, který je v našich silách zvládnout. Přeju hodně síly. Budu na tebe myslet.