"O úrazy nebyla nouze, nejčastěji si to způsobil střelec sám, občas se postříleli instruktoři mezi sebou."

No asi záleží na tom, jak se to kde vede...
Jako děti z vojenské vesnice, jsme byly zvyklé na zbraně kolem nás... V rámci dětských dnů se ve střelbě běžně soutěžilo, stříleli jsme i jako pionýrský oddíl, i soukromě... Nikdy jsem nezažila žádný úraz, než třeba štěnici od skřípnutí nebo modřinu od zpětného rázu... Všichni jsme dobře věděli, jak se zbraní zacházet, co nikdy nedělat, co si pohlídat
Daleko větší riziko byli lidé, co ke zbrani přišli výjimečně a neuměli s nimi zacházet.