Nevím, jestli je to zrovna cool. Ale pokud to někomu nejde samo, tak nevidím smysl věnovat něčemu energii nad rámec nutnosti. Vždy u toho mám na mysli, a říkám to dětem svým i těm ve škole, že nikdy člověk neví, kdy se mu co bude hodit, ale umět se rozhodnout, co je pro mě důležité, když nejde zvládnout vše, to je podstatnější.

Známky obecně nemám ráda a bylo to tak už v době, kdy formativní hodnocení byl neznámý pojem, a většina lidí si to bez číselné značky neuměla představit. Vždycky jsem vnímala jako nespravedlivé, že někdo měl jedničky s prstem v nose a byl oslavován, zatímco ten, kdo dřel, aby měl aspoň trojky, byl označován za slabého nebo lempla, co kdyby chtěl...

Takže ne, nevidím smysl ve získávání jedniček a dvojek jen proto, aby to nebyly trojky nebo čtyřky. Má to význam jen kvůli přijetí na vybranou školu a to taky považuju za špatné. Místo, aby se děti profilovaly a hledaly si to své, co jim sedne, a v tom všeobecném základu získávaly opravdu jen ten základ, tak často musí napínat síly do věcí, které nepotřebují, ale kdyby z nich měly trojku, nemohou dělat to, v čem vynikají. Zejména když známky odráží jen schopnost vyhovět požadavkům učitele, a o tom, co dítě v tom nebo onom umí, až tak moc neříkají. Neřeknou nic ani o schopnosti se učit, o píli, vůli, snaze, o vztahu k učení a studiu.

A v neposlední řadě, nikdy jsem nepochopila a neuznávala nějaké "nejdřív povinnost, potom zábava", protože to zní, že povinnost je vždy nepříjemná, a to, co nás baví, není důležité.

Odmítám povinnou školní docházku (jsem zastánce povinného vzdělávání), takže jsem nakloněna uvolnit jakékoliv dítě za jakýmkoliv účelem, protože považuju za stejně důležité i to, co se odehrává mimo školu. Za nejdůležitější pak považuju udržení pozitivního vztahu k učení a vzdělávání se.