Tak obecně si myslím, že kolikrát pomohly.

Jednak třeba když se řešil důvod mých bolestí v břiše a dlouho na to nemohli přijít a pak jsem našel doktorku o níž si myslím, že byla poslaná jako "anděl". A ta prostě byla ochotna zopakovat kolonoskopii, na níž původně "nic nenašla". A zjistila, že se u mně ten terén mění velmi rychle a že po měsíci jsem tam měl velmi jasný zánět (i když to nenašli na CT, na sonu a dokonce i ta první kolonoskopie vypadala skoro v pořádku).

Jinak před sto lety bych už dávno nebyl naživu (a myslím, že i medicína je Boží nástroj).

Nebo třeba u manželky se nádor zjistil "náhodou", když byl ještě velmi malý. Navíc to tam nikdo neviděl, kromě jedné specialistky z onkogynekologie, která přesně popsala polohu i rozměr.

Ale řada věcí je dána prostě blbou životosprávou, hloupou stresovou reakcí (fakt jsme si užili s dětmi a často jim zachraňovali život či zdraví - ADHD a porucha imunity - taky postupně zmizela) atd.

Něco jde asi i za námi, že jsme nikdy nebyli modlitební bojovníci vytrvalci.

A něco zřejmě i za naším křesťanským okolím, že nás třeba neneslo, když bylo třeba. Většinou jsme se starali o nějaké spolčo lidí, co měli "svých problémů až dost".

Chvilku jsme byli i na jakési "duchovní výspě", v malém misijním sborečku a nevěřili byste, jak drsné se tam zažívali v pár lidech v pár letech duchovní útoky: Rakoviny, Alzheimer rodičů, zánět slinivky, těžká nehoda, ...