Před pár dny jsem si přečetla článek a snad by mě ani nezaujal, kdybych nezjistila, že jsem se s tím knězem v létě 1996 setkala. Od té doby nad tím pořád musím přemýšlet. Studovala jsem jeden z posledních ročníků vysoké školy a s partou mladých lidí a ekologickým zaměřením jsme tábořili v Bílých Karpatech a sklízeli seno z orchidejových luk. A přišla na řadu taková hra: byli jsme rozděleni do dvojic, co nejvíce nesourodých, a putovali bez peněz a jídla krajem, úkolem bylo dostat vše potřebné od dobrých lidí. Můj spoluputovník byl ještě středoškolák, ale byl z významné brněnské katolické rodiny, jeho strýc učil na naší fakultě.
V jedné vesnici jsme zaklepali na dveře fary. Ještě vcelku mladý odměřený a bystrý kněz nás pár větami vyzpovídal, okamžitě zařadil kamaráda, a přes mírný nesouhlas kostelníka nás pozval dovnitř a dokonce nás hned nechal samotné připravit nějaké jídlo a odjeli kohosi zaopatřovat. Při večeři nám svěřil tajemství své přeplněné špajzky - farníci prý nemohou dopustit, aby trpěl hlady. Měl tam v srpnu i vanilkové rohlíčky, protože babky vědí, že je miluje. Pak nás vzal sloužit mši, četla jsem v orvaných kraťasech u oltáře přímluvy, já neznaboh, muselo to budit pohoršení. Večer mě vzal do své pracovny a mluvil o své veliké zálibě - fotografii. S kamarádem jsme přespali pod klavírem ve jakési společenské místnosti (a jako správný mladý katolík to trochu zkoušel ).
Byl to zajímavý zážitek, tak zajímavý, že i po 25 letech jsem nezapomněla knězovo jméno, tenkrát jsem mu dokonce o Vánocích upekla a poslala krabičku cukroví... V té farnosti byl knězem krátce a muselo jít o období těsně po tom nešťastném "vztahu".