miluju své bydlení v řadovce, pořád mám v sobě trochu úžasu, že se mi to poštěstilo :)

Co se soukromí týče, to záleží, s čím člověk srovnává. Když s babiččiným velikým domem a zahradou plnou vzrostlých stromů a obezděnou kolem... tak je v řadovce samozřejmě soukromí míň. Ale při srovnání s bytem je to nebe a dudy. V interiéru domu úplně - není nic slyšet od sousedů, zejména, jak v bytě bylo, neustále shora. A žádné společné prostory před vchodem, žádná společná chodbička pro několik bytů...

Na zahradě pociťuju víc soukromí, než v samostatném domě svých rodičů, kde dům stojí uprostřed pozemku a tak i k nejvzdálenějšímu plotu je to jen asi 12 metrů.
Zatímco my máme v řadovce ke konci zahrady 20 metrů. Takže když ráno snídám na terase, tak mám pocit prostoru a výhledu. Boky zahrady samozřejmě jsou takové intimčo se sousedy, ale osázela jsem ji tak, abych pocit soukromí hodně zvětšila (použila jsem principy anglických zahrad a udělala jsem tam i tzv. tajnou zahradu), takže to nijak nepříjemně nepociťuju. Akorát teda ty první tři roky, než to narostlo, byly takové rozpačité, to jsem se na zahradě necítila úplně příjemně. Teď už je to paráda :)

Sousedy máme naštěstí v pohodě. Ale to si člověk nevybere, v bytě jsme měli jedny divnosousedy na chodbičce (což bylo o dost těsnější než sousední zahrada teda), v předchozím bytě jsem měla jedny zvláštní sousedy nad sebou...

Za celkem důležitý považuju, že máme řadovku vedenou jako samostatný dům. Někdy jsou vedené jako "bytový dům s pěti byty" a to je nepříjemný, je to pak takové divné SVJ a nedá se moc kontruktivně na ničem dohodnout. Kamarádi to tak měli a nic moc. Častější bývá tenhle systém u dvoj- a trojdomků.