"Já jsem jinej ale osobně bych "dědicům" naznačil, že když se na to vykvajznou, tak časem babičku poprosím, zda by nenapsala závěť v můj prospěch. A že i tak budu uplatňovat to nepečování v dědictví (jakkoliv je míra úspěchu asi pochybná)."

Vážný, nikdy mě to nenapadlo, fakt ne, dům jsem respektovala, že je matky a strýce (už byl dříve přepsán), jakkoli já ten dům a hlavně jeho zahradu fakt milovala.
Říkala mi psycholožka, že za svou praxi zažila dvakrát, aby se vnouče v takovém případě silně angažovalo. První z nich byl ani ne dvacetiletý kluk, který se SÁM postaral o umírající imobilní babičku. To byl opravdovej frajer Já to zvládla jenom částečně a po pár letech spadla do těžkých depresí. Což si zase jako matka vyčítám, protože si myslím, že si moje malé děti zasloužily víc než mámu, co buď spí nebo brečí.