Já jsem líná kůže. Vytrvalost jsem získala tak, že kdybych si nenašla práci s ubytováním (tehdy v ÚVN ve Střešovicích), byla bych vystěhovaná na ulici spolu s mojí matkou. V podstatě to, že jsem neměla nikde žádné zázemí, mi dalo ten motor. Kamkoliv jsem šla, měla jsem krosnu na zádech (později k tomu psa). Nic víc. Takže mě ale zase nic netížilo, nic mě tu nedrželo. Mohla jsem odjet do zahraničí a neřešila jsem, že tu nechám byt, školu nebo nějakého partnera.
Ano, mohla jsem to vzdát a na té ulici zůstat. Ale řekl bych, že u mladých lidí je tento způsob řešení spíš patologický.
Stejně tak můj bratr. Ten se má hodně dobře, ač ty podmínky měl ještě horší, než já. Prakticky jen s výučákem, SŠ nedodělal, protože ho neměl kdo podporovat. Prostě pracoval a vydržel u jedné firmy přes 20 let. Mnoho mladých kluků, co nastupovalo s ním, to za pár měsíců zabalilo (zima, malý plat, málo volna....důvod se našel).
Někomu by to nestačilo. On nechtěl nikdy cestovat nebo studovat, zároveň nebyl líná kůže. Kouzlo bude i v tom, že člověk by měl mít trochu představu o tom, co chce (a co nechce).
Někdo chce všechno - a některé věci se vzájemně vylučují.
Jsem líná kůže. Potřebuji ten bič. Jinak bych skončila u telky s krabicí pizzy na klíně a morbidní obezitou. Tomu věřím. Když mám děti, hodně toho prostě musím. Třeba ráno vstát. To je moje záchrana.