kuli - a není to tak, že holka prostě řekne, co chceš slyšet a u taťky, co chce slyšet on? Děcka to tak dělají, ani to není vypočítavost, spíš pocit zavděčit se (asi i podle věku, puberťák jinak než batole).
To nechci bagatelizovat problém. Nech ji vydýchat a promluvte si znova. Buď ji otec ovlivnil nebo sama chce svůj problém pojmout jinak (je-li to možné). Léky nejsou samospásné, záleží, jakou pomoc od nich očekáváte. Tyhle věci jsou složité, někdy stačí malý impuls a "dá se to" - prostě se to nasbírá a pak si řekneš nechám to uležet, ráno moudřejší ap. Možná jí otec pomohl změnit úhel pohledu. Fakt bez toho zlehčování, nevím, o co přesně jde.. Ale ty to víš a podle toho povedeš to své jednání s ní. No a určitě bys měla nad tím mít dohled a kontrolu v tom svém týdnu. Tak, aby si navykla a v týdnu u otce už postupovala stejně - a sama za sebe, že si to bude umět před ním obhájit.
U nás nic takového není. Důvěřuju ti, děláš to dobře. Pochvala potěší, ale spíš je to alibismus za neúčast.