Přidat odpověď
Valkýro, mně mojí první práci taky sehnala maminka. Ona ji tedy nějak speciálně neshanela, ale zmínila se před známými, že budu končit VŠ a nevím, kam půjdu dělat, no a oni věděli, že někdo shání zrovna někoho s mou kvalifikaci. Druhou práci po mateřské mi zas dohodila kamarádka, že u nich v práci někoho jako já hledají, ať tam zavolám, no a klaplo to. Pak už jsem tak nějak přecházela jak šel život, až na tu poslední práci, tu jsem si fakt vybojovala sama a jsem na to docela pyšná, protože mi už bylo 54 a ještě mě bývalá šéfka všude pomlouvala. Měla jsem opravdu strašný strach, co se mnou bude, už jsem říkala dětem, že mě budou muset živit, smály se, ale já to bohužel myslela vážně. Dcera taky nemohla sehnat práci, dělala 4 měsíce za každou v Lidlu, než našla odpovídající místo. Syn si naopak mohl jako IT vybírat a taky vzal až třetí místo, do prvního ani nenastoupil, ve druhém byl asi měsíc. Myslím si, že je koneckonců jedno, jak člověk tu práci sežene, pokud to není zrovna přes postel nebo tak, že by kvůli němu někoho vyhodili. Dnes může být každý rád, že tu práci má a pokud není zrovna nějaký super expert v daném oboru, o kterého by se zaměstnavatelé přetahovali, tak se může jen tiše modlit, aby si tu práci udržel.
Předchozí