77, třeba já nejsem nijak zvlášť pracovitá, spíš si myslím, že jsem líná. Vystudovala jsem VŠ, která mě nebavila, nikdy jsem neměla práci, která by mě bavila, ale zas jsem k ní neměla odpor. Byla jsem ale vychovaná v tom, že každý člověk musí pracovat a sám se uživit, takže mi ani na mysl nikdy nepřišlo, že bych do práce nechodila. Ani když jsem byla vdaná a manžel poměrně dobře vydělával, mě nenapadlo, že bych mohla zůstat v domácnosti. Teď, co jsem v důchodě, tak se mi moc líbí, že se můžu jen povalovat a jsem šťastná, že nemusím do práce. Dokonce mi dělá zle i o práci uvažovat, třeba tady téma o životopisech, úplně se mi svíral žaludek. Doufám, že už nikdy pracovat nebudu muset. Ale já v posledních 10 letech zažívala hroznou úzkost z práce. Asi to bylo tím, že jsem v předchozí práci měla velké problémy s šéfkou, které nakonec vyústily mým nuceným odchodem, v podstatě vyhazovem a od té doby jsem zažívala mučivé úzkosti z eventuálních svých chyb v práci, měla jsem hrozný strach, co by bylo, kdyby mě zase vyhodili, nedůvěřovala jsem si, že pracuju dobře, a to i když mi to šéf opakovaně říkal. A byla jsem opravdu strašně unavená a vyčerpaná. Už to nechci znovu zažívat. Nechci mít pocit, že mě někdo může kritizovat a buzerovat a má mě ve svých rukou natolik, že mě může vyhodit a tvrdit, že jsem neschopná a já pak zůstanu bez prostředků. Asi bych tak nesilela, kdybych měla manžela, ale zůstat úplně sama bez práce a možnosti výdělku půl roku, což se mi stalo, to byl pro mě takový šok a stres, že mi to zničilo dalších 8 let života. Už to nechci nikdy zažít, nikdy.