Taky už můžu svůj vztah posuzovat dlouhodobou optikou 25 let. A lepší už to nebude. Protože nemůže. Když se sejdou dva co si sednou, v pravý životní čas, je to životní výhra. Navíc pro párovýho typa jako jsem já. Taky mám srovnání. Protože ten první, desetiletý, vztah ještě žádná výhra nebyla. Ale netřeba želet, krásné mladistvě nerozvážné roky to byly.
A na podruhý to je vám taková pohoda ! Máme stejné názory, hodnoty, priority, životní styl, koníčky, politické i jiné postoje.. I na tom gaučovém čase se shodneme. Každý si dělá to své,každý máme svůj čas, úkoly, prostor, bydlení, peníze, svobodu. Jsme spolu, protože chceme a máme se moc . Oba jsme nezávislí a samostatní. Vyhovuje nám to. Někam si jdeme sami, někam spolu. Nějaký čas trávíme společně, nějaký zvlášť. Všechno si říkáme, ať je jasno a jasno je. Známe se do morku a souzníme. O všem se domluvíme, neděláme si naschvály, nesoupeříme, nebojujem. Vždyť se máme rádi a chceme vzájemně pro druhého, aby byl šťastný a spokojený. Až do smrti. Máme pro sebe pochopení. Když nemáme, tak si to vysvětlíme, dokud to nepochopíme.
Můj muž není moc zručný, všechno organizuju já, domácí ženské práce dělám já. Ale vadilo by mi to jenom, kdybych chtěla, aby mi to vadilo. Dělám si svý věci a on si zase dělá ty svoje. Jsem samostatná a nezávislá, nepotřebuju mít pořád chlapa za zadkem. Jako vy. Potřebuju jenom občas pochovat a výjimečně s něčím pomoct.
Znám dost chlapů, kteří jsou v manželství po 20 letech a strašně je to štve. Nejraději by byli sami, protože už mají svých prudiček, vychovatelek, dozorkyň a závislaček dost. Tak si na to dejte (dejme) bacha.