Prostě nemám ráda... asi je to důsledek stereotypního vnímání manželství jako něčeho, po čem žena touží (což v mém případě netouží) a taky toho, že potřebuju k trvání ten pocit dočasnosti. To, že jakoby můžu odejít kdykoli chci, mi vlastně umožňuje zůstat. Představa, že jsme nějak spojení, by mě nutila chtít se z toho dostat.

A navíc, kdybychom byli manželé, jsme za těch třicet let desetkrát rozvedení. Rozvod je takové to velké prásknutí dveřmi, po kterém člověk touží, když se opravdu nasere. V nesezdaném soužití není čím práskat. :)