No u nás se vodily právě i starší než předškolní děti. Nešlo o tu tmu, ale o to město. Žiju teď v jiném kraji a tady by mě to ani nenapadlo, ale tam, na hlavní ulici za bílého dne v dosahu spousty lidí, mě byla schopná jen o málo starší cikánka napadnout nožem jen tak, z legrace, protože ji bavilo, že se bojím. Park byl synonymum pro nebezpečné místo, tam jsme směli třeba v deseti letech jen na dovolení (na dvůr nebo v ulici kdykoliv, s klíčem na krku, do parku, i když byl jen o ulici vedle ani náhodou) a kdybychom nebyli v určenou hodinu doma, okamžitě by šli hledat, já si taky nikdy nedovolila přijít ani o pět minut později, než jsem směla. Směli jsme tam jezdit na kole, ale vždycky max. do tmy, většinou tak do pěti. No a protože ze Sokola se muselo kolem parku (nebo přes park), tak buď v partě, nebo pro nás radši někdo dojel. Teda u té kamarádky se báli víc, mě naši nechali chodit samotnou, ale sama jsem nikdy nešla přes a i okolo jsem to brala sprintem.
To samé, když jsem jezdila z tréninku. Ten jsem zase měla ve vyhlášené čtvrti, i dneska je vyhlášená, akorát teď díky skvělé ředitelce místní školy se o ní začíná mluvit lépe, ale prostě složení obyvatel bylo jaké bylo. Přímo na zastávce mi chlap šlohnul vzduchovku (zabalenou ve futrálu) a to jsem tam neseděla sama, sedělo nás tam víc, já holt byla nejblíž. Tam se fakt nikdo nebál větší party dětí, chodit pohromadě nestačilo
.