Jako bezdětná jsem neměla žádné představy. Otěhotněla jsem v 19 letech neplánovaně, aniž bych měla jakékoli mateřské touhy. Pak jsem se začala zajímat o mateřství, co to obnáší, četla různé časopisy typu maminka, betynka apod., internet jsem tehdy doma neměla. A v těch časopisech jsem se dozvěděla, že mít dítě je ta nejúžasnější věc na světě, že po porodu se dostaví nekonečná hluboká láska, že je strašně důležité nedat dítě na chvilku z ruky, protože by se jinak narušila vazba matka-dítě. Že se matce zpřehází priority a už nebude pro nic nic důležité, bude jí záležet jen na dítěti a bude nekonečně šťastná.

No, realita byla úplně jiná. Těhotenstvím jsem prošla jako by nic, nebylo mi špatně, neměla jsem žádné zvláštní pocity. Nehladila jsem si břicho, nezpívala jsem miminku ani nechodila na žádné kurzy, považovala jsem to za blbost. Porod sice předčasný, ale normální, žádné komplikace.

Pro mě bylo obrosvským šokem, že ihned po porodu nenastala ta nehynoucí láska, ta ochota pro dítě "skákat z okna" a trhat ruce každému kdo by mi ho "chtěl brát", tak jak to psali v těch časopisech. Nepřišla dokonce ani doma a přicházela postupně časem, jak jsme se doma sžívali. Starala jsem se o syna jako robot, tak nějak automaticky, nastavila pravidelný režim a fungovala, ale rozhodně jsem si to neužívala. S nikým jsem o tom nemluvila, protože jsem cítila, že by mě každý odsoudil. Zlepšení nastalo, když malý začal chodit do školky a já dostala možnost trochu si "vydechnout". Teprve tehdy po více než třech letech jsem pocítila, co to je skutečná mateřská láska. Strašně jsem toužila dělat i něco jiného, začala studovat vš a začala se dávat psychicky dohromady. Objevila jsem rodinu.cz a teprve tady zjistila, že existuje něco jako poporodní deprese, pocity osamělosti atd. u matek. Že se o tom jenom nemluví, protože to ženy jako já vnímají jako svoje selhání. Mě to poznamenalo na dlouhá léta, protože jsem pak už odmítla mít další děti. Měla jsem chvilku "cukání", že bych kvůli synovi měla mít další dítě, aby nebyl sám. Ale nedokázala jsem se "překonat". Ano, jsem ta odsouzeníhodná sobecká ženská, co nemá další děti z vlastní vůle, ačkoli jí nic nebrání další děti mít. Tohle jsem psala i sem, ale z mého okolí jsem to nikomu neřekla, protože se za to dodnes stydím a bojím se odsudků a nepochopení. Beru to tak, že u mě asi příroda tak trochu selhala a nejsem dobrá matka.