Já jsem asi žádné představy neměla. Myslela jsem si, že mi bude blbě, až budu těhotná, to se nestalo ani při jednom těhotenství. Poprvé jsem si myslela, že porod bude takové malé dobrodružství a zaskočilo mě, jak strašně to bolí. Podruhé jsem si myslela, že už to horší být nemůže a ejhle - mohlo, a o mnoho hodin déle.

Pak mě poprvé zaskočilo, že jsem okamžitě necítila nával mateřské lásky, ale spíš jsem se na syna dívala jako na malého vetřelce, který zdevastoval všechno, na co jsem byli zvyklí. To trvalo asi dva týdny a pak to totálně přešlo. U druhého syna nic takového nenastalo.

Myslela jsem si, že se nevyspím, ale první syn spal od šesti týdnů celou noc a většinu dne a v bdělém stavu se na nás usmíval. Tak jsem si myslela, že to bude stejné i s mladším synem, který ovšem prospal první celou noc asi tak ve čtyřech nebo v pěti letech a v bdělém stavu skoro pořád řval.

Nemile mě překvapil strach o děti - nemoci, úrazy atd.

Jinak musím říct, že mě nenapadlo, že to mateřství je tak hezké.