Romano, to strašně záleží na tobě, jak s tebou děti budou jednat. Pokud budeš pro ně milá snášenlivá babička (v to doufám též, že budeme milí dědeček a babička), tak pak by to nemusel být problém.

Pokud budeš například taková, že nepřijmeš partnery svých dětí (budeš mít pocit, že si měli vzít někoho jiného, třeba paní dr.), pokud budeš sama něco vyžadovat bez snahy na své straně, staneš-li se línou a podobně, pokud nějak otrávíš vnoučata, která k tobě nebudou chtít jezdit (i když chodí do školy třeba za rohem), pokud budeš kouřit v jejich přítomnosti a nebudeš to umět ovládnout a ony budou astmatiky, tak narazíš.

Možná s tebou přetrhají vztahy úplně a umřeš někde na LDNce zapomenutá, protivná, když na tebe sestry nechají otevřené okno. A nebo si děti budou muset vymezovat tvrdě hranice, bojovat o ně, budou se snažit tě mít rády, být slušní, ale bude to nucené, atd. A tobě se stane, že pak třeba spadneš a někdo tě najde až za dva dny, protože prostě ty nezavoláš a oni budou primárně rádi, že nevoláš x krát za den. Bydlel jsem v činžáku s dost důchodci, jejichž děti byly daleko, v emigraci apod. A opravdu jsme občas řešili zásahy hasičů a policajtů, když spadli za dveřmi. (Většinou ti hasiči byli statečnější a přelezli přepážku balkónu v 6.p., aby jim neničili vchodové dveře.) A kdyby je neuslyšeli sousedi, třeba my, tak by je našli až později po čuchu...