Obdivuji tě, že jsi to vzala s takovým nadhledem. Ačkoliv se v tomto taky považuji za pokrokovou, určitě by mi dělalo problem se s podobnou situaci srovnat. I když se na to neptáš, poskytnu zkušenost kamaráda, za kterým přišel takto syn. Neměl s tím problém nijak, řekněme, ideologicky, ale trvalo mu si zvyknout na věci typu, že si se synem např. chlapsky nepokeca o ženských ap. Naučit se přijmout synovu novou osobnost. Měl ho rád, ale dalo práci přijmout, že syn je vlastně někým jiným, než za koho ho celý život měl. V dobrém samozřejmě. Dali to a jsou si blízcí.
Tím tě nechci děsit, jen, že to psychicky ještě může dolehnout nejrůznějším způsobem.

Co se týče sdělování příbuzenstvu - nespěchala bych, případně bych to probrala s dcerou. Dokážu si představit, že to třeba dcera nebude chtít (zatím?) sdělovat konzervativnějším prarodičům ap.
Pokud si o tom potřebuješ promluvit, vybrala bych si jednu blizkou duveryhodnou osobu, aby to u ni zustalo.