Z opačného soudku - matka mého muže, když jsme společně trochu bydleli, mě taky pěkně štvala skrzevá psa a morče. Pořád sledovala a komentovala, jak se ke psovi chovám, zda se s ním mazlím a úměrně ho vychovávám, zda ho krmím a má vodu. Psa nikdy neměla, ale měla spoustu názorů na péči a výchovu mého psa. Neustále se dotazovala "jedl už ten pes ?" - pes chce jíst pořád, jak víme. "Má ten pes vodu " - měl, ale přesto vychlastal ten kastrol, který mu poskytla. " Ten pes je tak hodný" - ne není, jen dobře vychovaný. "To je dost, že se s ním pomazlíš " Když jsem od psa něco požadovala, šel se za ní schovat a drze vykukoval...
Pak už pes nebyl, neboť umřel. Čekala jsem klid. Nebyl. Protože bylo morče. "Jedlo už to morče".... Měla z myšoidních zvířat fobii, přesto dbala na blaho odporného zvířete. Dnes na to ráda vzpomínám, ale lehké to nebylo.