Přidat odpověď
Tu vnitřní postrádám už delší dobu a i té vnější za poslední dobu povážlivě ubylo. Se středně těžkými depresemi bojuju od podzimu 2015, předloni na podzim se přidala i panická porucha a agorafobie. Zrovna teď procházím akutní panikou a úzkostí, ale snažím se, aby mi to aspoň trochu souvisle myslelo, i když jinak je mi hrozně zle. Abych zvládla aspoň trochu srozumitelně napsat co cítím a prožívám.
Antidepresiva mě sice "drží při životě", ale trochu se neumím sžít s představou, že abych plnohodnotně fungovala, zřejmě na nich budu "závislá" po zbytek života. Vyzkoušela jsem jich už vícero, po druhých jsem za loňský rok nabrala 17 kilo, až ta třetí mi sedí, ale stejně jsem je poslední dobou brala docela nepravidelně až do ztracena, protože mi tu chvilku bylo relativně fajn, a tělo a hlava si zřejmě už zase řekly "dost". A je to tu opět.
Nejhorší je, že vlastně ani nevím, čím to - ale zato čím dál častěji pomýšlím na únikový plán B, protože takhle, jak je to to teď, už fakt dál nechci ani nemůžu. Zůstala jsem na život sama - bez partnera, bez dětí, bez jakékoli spřízněné duše či opory "v dobrém i zlém". Jen nedávno jsem poznala někoho, s kým to vypadalo, že by to mohlo mít určitou souhru a potenciál, ale bohužel mou chybou to skončilo ještě dřív, než to stačilo pořádně začít. A nějak nemám energii zkoušet a objevovat zas a znovu, aby to pokaždé dopadlo opět zklamáním. Vlastně mě jakákoli pozemská existence neskutečně vyčerpává. Má cenu se z tohoto ještě sbírat a o cokoli se v životě snažit?
Berte to spíš jako úvahu k zamyšlení, než jako cokoli jiného. Tíží mě to a nemám, komu bych se vyzpovídala.
Předchozí