Přidat odpověď
je celý den doma sám, nejspíš si uvědomuje, že kdyby se ti něco stalo, tak je pěkně v pr***. Má čas přemýšlet nad katastrofickými scénáři, navíc nemá ten kontakt s okolím, takové to usměrnění / ujištění / zregulování vlastního chování / pocitů, nevidí, že i ostatní děti se bojí / žijou v nejistotě.
Zkusila bych s ním o tom promluvit - klidně i začít tím, že vidíš, že se mu stýská po mamince, a probrat, jak se mu celý den daří. V nějaké vhodné chvíli bych i zavedla hovor na situaci, co by kdyby - od určitého věku naše děti vědí, které kamarádce zavolat a kamarádka svolila, že by děti kdyžtak vzala k sobě a postarala se o ně (u nás je to horší o to, že tu nemáme žádnou blízkou rodinu, takže žádné tetičky, babičky atd., kam by dítě mohlo jít).
A určitě bych zajistila nějaký kontakt s nějakým kamarádem. Naživo (tj. procházka, vyjížďka na kolech, hledání kešky, cokoliv. I kdybych to měla napoprvé zorganizovat já - a nemusí to být nej- kamarád, prostě alespoň NĚKDO.
Předchozí