Rodiče mého muže pocházeli z Bohušovic, na bohušovické nádraží přijížděly první transporty do Terezína a v té době byl ještě Terezín (město, ne pevnost) volně přístupný, takže se tam byli prý přes zákaz svých rodičů i podívat, ale jak Židé přibývali a začalo to tam být přelidněné, město se uzavřelo a protože nebylo žádoucí aby z Bohušovic do Terezína dál chodili lidé z transportů pěšky jako dřív, vybudovala se vlečka až do Terezína a už se pak nevědělo nic.
Teta s rodinou tím jako dítě a puberťák prošla, v Terezíně hrála v Brundibárovi a v podstatě na něj vzpomínala jako na idylku proti tomu, co zažili potom. Osvětim už přežila jediná z rodiny, pak Ravensbruck, odklízení trosek v Hamburku a osvobození maršálem Montgomerym v Bergen -Belsenu. Po válce byla nejdřív na ozdravném pobytu ve Švédsku(?) a pak v židovském sirotčinci v Praze v Belgické. S "dětmi" ze sirotčince se považovali až do smrti za sourozence.