Ještě u rodičů jsme měli malého pejska, křížence knírače s tvrdohlavou teriéří povahou a ten to dělal taky. V předjaří a na podzim když se háraly fenky se s ním nedalo vydržet, nejedl, skoro nepil a vyl u plotu nebo v domě. Bylo to v sedmdesátých letech na maloměstě takže se tenkrát neřešila ani kastrace, ani volné pobíhání psů a vždycky to skončilo tím že někdo z rodiny ho ze zoufalství pustil. (Na dlouhé procházky jsme s ním všichni na střídačku chodili, měl zahradu, ale to prostě nebylo ono.)
Jednou se vrátil z výletu až asi za dvanáct hodin a usnul pak ve vaně , rodičům to ovšem humorné nepřipadalo protože na něj čekali skoro do rána.
Dnes už je jiná doba takže takhle se to řešit nedá.