Já samozřejmě rozumím, že hovoříš o tom, že člověk má mít své hranice, za něž nejde a také jsem nikdy neřekla, že je nemá mít.

Takže moje nadsázka nesměřuje k tomu, že bych pokládala za žádoucí, aby člověk pro zhůvěřilost nadřízeného například opisoval telefonní seznam, ale tvrdím, že svět práce má pravidla, které určuje zaměstnavatel (nezřídka do jisté míry osvícený) a že v každém pracovním životě se najde chvilinka, kdy podřízený váhá nad smysluplností toho, co se děje , ale z dobrých důvodů to vydrží.

A že v tom smyslu je třeba dítěti v nějakém věku prozradit, že v životě se občas něco musí zkousnout a ukázat mu jak, je to možné udělat a vydržet. Napsat do práce objektivní nehodnotící skutečnosti.
Říká se tomu taktika, doporučuji a končím.

Ještě k tomu šťouchnutí, nemělo to být nemístně osobní, jen jsem chtěla zdůraznit, že svět kreativních řemesel může mít o něco neotřelejsí pravidla než svět , kde se pere a mandluje prádlo například. Je-li třeba omluva, máš ji mít