libik, že se neptá na osobní život je mi jasný, ale osobní život je tak to jediný, kde bych nějakou představu (či spíše tiché doufání) měla. Pracovně jsem nikdy žádnou konkrétní představu neměla, plánovaně nerozvíjím nic, i neplánovaně se toho na mě sype ažaž, ve zcela jiných oblastech, než bych čekala (což není na škodu) a upřímně, od jisté doby leží mé priority někde zcela jinde a profese až těžce za nima. Jedinkrát v životě jsem si tu představu o profesním rozvoji udělala a dopadlo to jak dopadlo. Přesně v duchu "chceš rozesmát Pánaboha, dělej si plány". A mohlo být mnohem hůř. Odnesla jsem si z toho zásadní poznatek "nepředstavuj si nic a buď vděčná za to, co máš".