Huso, já tomu rozumím.
Můj muž sice nebyl první a jediný, s kým jsem kdy měla vztah, ale každopádně je to můj nejbližší člověk na světě, jakého jsem kdy měla, a to už nikdy nemůže být jinak. Je se mnou čtvrt století, pamatuje mě jako náctiletou, máme děti, prožili jsme spolu všechno zásadní, to se nedá smazat, i kdyby zítra odešel.
A nežijeme celou tu dobu jen růžový sen, takže trochu mám představu, jaké by to mohlo být.
Muži jsou asi v tomto jednodušší a slabší, náchylnější podléhat svodům a pragmatičtější ve srovnání se s realitou. My ženské máme asi větší sklon brát to absolutně. Ne všechny, samozřejmě, aby mě někdo nechytal za slovo.