Já třeba nejsem vůbec párový člověk. Moje spolužačky začínaly chodit s klukama kolem těch 13 let a já tehdy vůbec nechápala, proč to vlastně dělají. Necítila jsem nutnost mít kluka hodně dlouho, jen jsem věděla, že se to má, všecky holky v 17 s někým chodily, tak jsem občas šla s někým na rande, ale nic jsem z toho neměla, nebavilo mě to, bylo to trapné a nudné a líbání se mi hnusilo. V 19 jsem se pomaličku seznamovala s mým budoucím BM a s ním mi bylo fajn. Byl chytrý, zábavný, sečtělý, s velkým rozhledem, bezvadně se mi s ním povídalo a chodili jsme spolu na výlety, poslouchali vážnou hudbu, kupovali si desky. Postupně jsem se zamilovala. Vlastně čím déle jsme byli spolu, tím víc jsem ho milovala. No a pak mě opustil. Bylo to, jako by mě zabil. Potácela jsem se životem jako trefná, celý rok jsem každý večer brečela tak dlouho, až jsem se ubrecela ke spánku. Od té doby se cítím, jako bych přišla o část těla, třeba o nohy. Jo, žiju jak nejlíp umím, i se bavím, směju a všecko, akorát nemám ty nohy, no. Z představy nějakého cizího chlapa, na kterého bych si musela zvykat, který by byl úplně jiný než můj BM, je mi vysloveně nevolno. Dovedu si představit, že bych se s někým potkala a postupně spřátelila, ale nikdo takový kolem mě není, nebyl a nebude. Taky se někdy cítím osamělá, ale Toužim spíš po kamarádce, která by měla čas chodit se mnou na procházky, cvičit, do divadla, do kavárny, jezdila na výlety. Takovou kamarádku ale nemám, všecky mají manžela, rodinu, některé už i vnoučata, takže musím počkat, až si na mě udělají čas. A někdy je mi smutno. Naštěstí mám knížky, ty mě nikdy nezklamala, to jsou mi nejlepší přátelé. Když je mi smutno, uvařím si dobrý čaj, zabalím se do deky a ponoříme se do čtení a smutek je ten tam.