Krajino, Kat a Federiko, tak dvě z vás mě znáte osobně a víte, jak to prostě mám. Jako přiznávám. Mám celoživotní depresi prostě z věcí, které jsem zažívala jako dítě. Byla jsem dítě pedofila a alkoholičky, zlodějky, co si ten alkohol musela nějak pořídit. Pořád mám strach, že to mám napsáno na čele. Že to všichni hned poznají. Že jsem geneticky vadná, prostě přírodní omyl. Špinavá. Kolikrát tady lidé napíšou ... jaký šel, takovou potkal .... chtě nechtě, jsem vztahovačná a vztáhnu to na sebe. Mně nezbývá, než pořád dokazovat, že jsem lepší, pracovitější a zasloužím si své místo na zemi. Vlastně i tady se často objevuje, že děti ze špatných socioekonomických podmínek se třeba doučovacího campu nezúčastní a tak. Že ty, co by to potřebovaly, ty by nepřišly. Ony jsou často prostě neviditelné a tím sítem v systému propadnou. Tahle doba, kdybych ji byla zažila jako dítě, tak jsem absolutně v háji. Neměla bych právě to zázemí. Já neměla běžné školní pomůcky ani normálně. Online by to bývalo bylo ještě horší. Byla jsem mezi prvními tady, kdo vloni řešil absolutní zoufalství z toho, že v těm domovech zůstaly teď děti, které mají třeba násilnické rodiče, jako jsem měla já. Teď jsou neviditelné. Byla jsem téměř označená za vraha, protože oproti dospělým, ty děti se samy nemají jak bránit. Prostě momentálně budu raději pořád pracovat, protože jinak mám ty myšlenky fakt šílené. Teď zrovna řeším, že už nemám léky na tlak ani astma a bojím se jít k lékaři, protože mě sprdnou, že jsem nepřišla včas a hlavně, že to bude stát pojišťovnu peníze a teď všude píšou, jak pojišťovnám peníze brzy dojdou. Já si pořád opakuju, že nesmím plýtvat ničím, že si nic nezasloužím. Rozumím tomu, že to je můj problém a jsem blbá. Já tohle teď nemůžu změnit. Takže obdiv není na místě.