Mám v něčem podobné dítě. Struktura sportu, malý kolektiv, tolerance k jeho jinakosti v kombinaci s fyzickym vybitím měly na jeho chování blahodárný vliv. Teď po té době už nevěřím, že tam dítě bude schopné fungovat a k tomu sportu se nejspíš nebude moct vrátit. Naše smůla.

Je zajímavý, že o psychických problémech dospělých se mluví hodně, píše v časopisech pro ženy atp., aby byla co největší "informovanost" a problém se řešil včas, dřív než by třeba mohlo být pozdě, snad není ženský časopis, co by neinformoval o rozdílu mezi depkou a depresí, kdy vyhledat lékaře apod. Dětské duševní potíže jsou pořád tabu, o kterém se radši nemá moc mluvit, protože tím těm dětem na potíže zaděláme, přivoláme, vyvoláme, zkrátka radši se tvářit, že nic takového se neděje. Necítíte ten rozpor?
Já tedy všem gratuluju k psychický zdravým dětem, jen pozor, ony ty děti jsou duševně zdravé, až dokud nejsou duševně nemocné. Zažila jsem v blízkém okolí, rozvoj od bezproblémového dítěte, přes přece tomu dítěti nezkazíme život taháním po léčebnách po bohužel tragický konec byl velmi rychlý a razantní, popírání opravdu daleko nevedlo a možná se to nemuselo stát. Příkladným sezdaným zaopatřeným rodičům a nadprůměrně inteligentnímu empatickému dítěti s gelmi bohulibými koníčky. Opravdu se to dotknout může kohokoli. Ne jen těch, co doma moc mluví o depresi.