Monty,

ale já považuju za normální si povídat o lidech a vztazích. Jaký kdo je, jak se chová, proč je takový, jaký je. Pro mě to není nějaké pomlouvání, ale je to snaha lidem porozumět, pochopit jejich povahy, pohnutky. Takže mluvím s dětmi o našich známých, příbuzných i o jejich kamarádech. Takže když o někom řeknu, že je to sice veselý chlapík, ale do života nanic, protože rozfrcá každou korunu nebo že dotyčná je sice pracovitá, ale nemám s ním žádné společné zájmy, takže bych jí nemohla mít za kamarádku, protože bych se s ní nudila, považuješ tohle za výchovu?