Dvoučárko, já se stěhovala z domova ve 25 letech, brácha ve 24...oba jsme tou dobou už pracovali, chodili se svými budoucími životními partnery...normálně jsme vydělávali, přispívali na jídlo a domácnost, pomohli doma s čím bylo potřeba...jinak jsme si žili svoje vztahy a svůj čas, každý jsme měli svůj pokoj...oba jsme pak se svými polovičkami nějakou dobu bydleli už mimo domov, než byla svatba, ale u našich jsme měli svoje pokoje vždycky volné, kdybychom se chtěli vrátit... Nepřijde mi to nijak divné, od té doby, co jsme se odstěhovali, jsme naprosto samostatní... Pokud to jednou syn bude taky takhle chtít, nebo potřebovat, tak s tím vůbec nemám problém, pokoj tady bude mít vždycky...počítám tedy samozřejmě s tím, že si bude vydělávat a přispívat na společné náklady, jídlo apod., ale vyhazovat ho pryč nebudeme...