Chtěla bych se podělit o takový příběh, vynasnažím se změnit co nejvíce insignií, protože je skutečný, prosím, abyste to nehodnotili jako nějaké porušení mlčenlivosti.

Staří manželé onemocněli covidem. Pán bojoval se zápalem plic, zvládl kritické období a byl přeložen ke mně na doléčení. Dále se uzdravoval. Tichý, nemluvný, špatně slyšící. Mezitím přišla zpráva, že paní na covid zemřela. Za dodržení všech opatření pána blízcí navštívili, aby mu to oznámili. Cítili jsme jako důležité umožnit mu poslední rozloučení. Za cenu mírného "ohnutí" pravidel, pro jistotu s čerstvým negativním testem.
Bála jsem se, jak bude na tu ztrátu reagovat. Ptala se na vizitě souseda, jak se daří, pán mi omylem začal odpovídat, zarazil se. Až na něj přišla řada, začal opět úplně stejnými větami svoji řeč:

"Teď už se daří dobře. Včera bylo slavnostní rozloučení s babičkou. Ve Lhotském kostele proběhla ve dvě hodiny odpoledne mše. Lhotský farář je nemocen, proto mši celebroval farář z M...., toto sjednal můj synovec přímo s panem arcibiskupem. Babičku přinesli v otevřené rakvi k oltáři, kde po celou dobu ležela odkrytá. Mše byla dlouhá a pěkná. Všichni se k rakvi přišli rozloučit. Po svatém přijímání víko zakryli a babičku odváželi, dechová kapela zahrála před kostelem ještě 5 skladeb a všech 60 smutečních hostů se odebralo trochu se pobavit a poveselit, dát si něco k jídlu a k pití. Byl to dobrý pohřeb."

Pán byl úplně klidný, povídal si ještě se mnou o svém rodišti a společných známých a zajímavých místech v okolí. Hlas měl dojatý chvilku, když mluvil o své rodné vesnici a o tom, jak je tam pěkně.
Uvědomila jsem si, jak hrozná chyba by byla mu to rozloučení neumožnit. A přitom to bylo i před covidem spíš pravidlo, že se nemocní pohřbu svých blízkých neúčastnili. Samozřejmě někdy to nejde pro těžký zdravotní stav... Tak jen, že to byl dnes takový silný zážitek.