Ropucho,
já beru studium jako věc toho dítěte, zvlášť od druhého stupně dál. Není to ani povinnost, ani samozřejmost, je to prostě jeho věc. Asi by mě mrzelo, kdyby se vysralo na to, v čem je dobré a co ho baví, ovšem pořád by to byla jeho věc. Takže za to nemám potřebu jakkoli "motivovat". U nás to spíš probíhá tak, že dokud nedojde k žádnému zásadnímu excesu, může si říct o co chce. A těch zásadních excesů je v mém pojetí poměrně málo. No a navíc dítě stejně málokdy něco chce.