Zakladatelce asi neporadím, ale k tomu chlapovi na gauči o víkendu....
Jsem se svým mužem 21 let. Je pracovitej, až si proti němu občas připadám jak lemra. ALE - když jsme bydleli v paneláku 2+1, bylo to krizový tak, jak to popisuje zakladatelka. Nejdříve teda ne, protože jsme ho celý rekonstruovali, a to byla činnost. Pak se vybavoval, činnost. Pak přišlo první dítě - úplná novinka pro nas oba - činnost. A pak jsme měli dvě, já na mateřský, on dvě práce abychom to utáhli. A v ten moment byl on ten, kdo už nechtěl dělat nic (pochopitelně), a já ta zavřená doma, co chtěla pořád ven.
Zjistila jsem, že mýho může baví pracovat, klidně i venku v horku v mrazu, to je mu fuk, ale musí mít činnost s výsledkem. Což v paneláku nemohl - nebylo co řešit. A pro něj výlet ani vycházka moc není. Musel se to naučit - s ohledem na děti - že to smysl má. A přijal to, protože si cení toho společného času. A hlavně jsme teda oba měli cíl bydlet ve vlastním domě, což jsme postupně naplnili a teď je vidět jak ožil - má pořád co dělat, kolem domu si práci najde, tak jako já uvnitř. Určitě není líný, jen v malém bytě to tak vypadalo. Ale ani teď se nepřestal dětem věnovat, bere si je k práci a já organizuju ty výlety (min než dřív protože to není alfa a omega vypadnout z bytu). Rozdil vidíme u sousedů, kde táta jede jako turbo myš prací kolem domu, ale synek se tam otravuje sám s balonem a táta si s ním nejde ani čutnout