Val,
moje máma ráda předváděla moji fotografickou paměť. Neskutečně mě to sralo, už proto, že si většinou ty věci pamatuju navždy. Takže přišla návštěva, matka zvolala "já vám něco ukážu", vzala knihu básní třeba od Nerudy, dala jim nějakou vybrat, aby ji jako nepodezírali, že to máme nacvičený, nechala mě to jednou přečíst, pak mi knížku sebrala a chtěla, ať to odrecituju. Mmch., zrovna toho Nerudu si fakt pamatuju dodnes. "O Dušičkách ročně konají se/ u zemřelých drahých návštěvy/ a kdo nemá živých žádných přátel/ u mrtvých tu sobě uleví..." Naprosto zbytečná věc v hlavě, stejně jako mraky jiných básní, který tam furt jsou, včetně těch komoušských, co jsem musela recitovat v tělocvičně na výročí VŘSR a Vítěznýho února.
Jeden z důvodů, proč jsem většinu dětství trávila dobrovolně u babičky, ta po mně maximálně tak chtěla, abych jí přinesla od popelnice pytel vyhozenej sousedy, co se zrovna stěhovali, kterej sama neunesla.