Souhlasím s paní Petrovskou, že je o tom tématu moc málo informací. Navíc, když si uvědomíme, kolik lidí se s rolí třetího rodiče setkává.
Vystkytly se tu názory, že "seber se a běž", "vyhoď ho", "musíš být tolerantní".
Jsem ve velimi podobmé situaci, partner snad nikdy nešel se svou dcerou na výlet, neorganizuje s ní nic, ve třech letech ji navykl na elektronické hry, TV jede pořád. Dcera nyní druhačka už je závislá na xboxu, mobilu a počítačových hrách. Ano, můžu se na to dívat jako na jejich problém. Ano, on je rodič, ne já a je jedno, že mám na výchovu dítěte úplně odlišné názory. Je jedno, že si myslím, že oblečení nezůstává ležet, kam ze mně spadlo, že talíř nezůstane oschlý na stole, že nečekám, až mi někdo půjde udělat pití, když kuchyně je hned vedle. Je jedno, že si myslím, že pokud dítěti škola nejde, tak udělat jen úkoly nestačí. Je jedno, že si myslím, že pokud má dítě obrovský strach ze selhání, že nezvládá školu, že má i fyzické projevy tohoto stresu, že pokud si s tím nevím rady, navštívím psychologa.
Ale co když žiju s tímto vším v jednom vlastním 1+1 a musím se na to dívat. Co když na mně holka visí (neb jsem jediná, kdo mu věnuje pozornost) a neustále se dožaduje pozornosti, co když mi pak po pár dnech hučí v hlavě jako v úlu, chodím běhat, škemrám u kamarádek, abysme se sešly, bývám dlouho v práci a už jen čekám, až to dítě odveze, protože ano, vymýšlím hry, peču a vařím s dítětem, hraju si, ale kolik člověk vydrží hodin tohle dělat, když vám dítě leje vodu za krk, hází vykrajovátka schválně do koše, abych je musela mít znova a znova, vydrží hrát do okamžiku, kdy začne prohrávat, nedává hry, které se nedají ošulit (a ne, nemám potřebu dítě porážet v pexesu :-D ).
Nemluvím o tom, jaká je dohoda s otcem, jen říkám, že se setkávám s názory: to není tvoje dítě, nestarej se, ať se starají rodiče a je to jen dítě, musíš ho mít ráda, musíš se mu věnovat, za rozvod svých rodičů nemůže... No, ani já za to nemůžu.....
Tak čekám, kdy někdo najde nějaké řešení na tento hlavolam